soutěžní návrh

Snažíme se poslední rozloučení vnímat a prezentovat jako nábožensky, filozoficky a společensky hlubokou událost, ne však jako bezvýchodnou situaci. Smutnou, leč přirozenou součást života.

Smuteční prostor by měl umožnit důstojné rozloučení se zemřelým, zároveň by ale neměl svým pojetím smutek pozůstalých zbytečně zesilovat a neúnosně gradovat. Měl by odstínit soustředěné truchlení od rušivých projevů vnějšího světa, zároveň ale s tímto světem venku udržovat přirozený kontakt. Měl by dovolit truchlícím ponořit se do smutku, ale stejně tak by měl umožňovat katarzi, pomoci smutek překonat. Prostředí nesmí být monumentálně depresivní, jen důstojné. Prostor má působit pietně, ale zároveň příjemně. Měřítko by mělo zůstat lidské. Smrt představuje konec v mnoha ohledech, lišících se dle náboženského a kulturního kontextu. Nikdy se však nejedná o absolutní konec. Není to bezvýchodnost, je to i naděje.

Snahou bylo vytvořit nejen smuteční síň jako takovou, ale spíše komplexní pietní prostor s co nejširší možnou škálou pojetí smutečního obřadu, včetně možnosti obřadu pod širým nebem.

Architektura vychází z potřeby zkombinovat přehlednost otevřenost veřejných částí stavby se zcela nezbytnou uzavřeností neveřejných provozů. Objekt v podstatě sestává ze čtyř kompaktních funkčně definovaných bloků, které jsou propojeny volným veřejným prostorem. Samotný obřadní sál je pak jakýmsi vygradováním tohoto principu volného prostoru - je umístěn na samém pomezí objektu a přilehlé smuteční zahrady, od které je oddělen plochou vodní hladiny. Sál je ze dvou stran výrazně prosklený, což prostoru přináší nejen světlo, ale i -z našeho pohledu žádoucí- propojení s vnějším světem. Jeho působení je prostorné, vzdušné s mírně asymetrickou kompozicí interiéru.

Nad rámec požadovaného stavebního programu je objekt doplněn o samostatnou kapli, jakožto prostor pro soukromou meditaci, která je umístěna jako samostatný blok na jihovýchodním nároží – v přímé vazbě na vstupní partie.

Na objekt smuteční síně přímo navazuje smuteční sad ( zahrada ), umožňující obřady pod širým nebem, nebo jen setrvání pozůstalých před, či po obřadu. Zahrada má tři plány – první tvoří shromažďovací prostor pro venkovní obřady, kterému dominuje mohutný červený dub. Ve druhém plánu je smuteční sad, sestávající ze sakur v pravidelném, mírně kosodélném rastru. Třetí plán tvoří dramatický obzor Českého středohoří.